Smysl života

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Historie

Irsko

Smaragdový ostrov - označení, jež v sobě nese nejen onu sytě zelenou barvu smaragdu, ale zároveň odráží také jedinečnost a krásu toho vzácného kamene. Neboť Irsko je jedinečným a krásným ostrovem, kde již zmíněná všudypřítomná zeleň pouze rámuje mnohem hlubší, vnitřní krásu. Krásu, kterou v sobě nese historie, kultura i zdejší lidé. A nese s sebou i trochu té mystické tajemnosti onoho ne zcela průhledného smaragdu. Právě takový je Irský ostrov.

Rock of Cashel  - tato skála nad městečkem Cashel uprostřed hrabství Tipperary patří k největším magnetům přitahujícím návštěvníky Irska. Není divu. V jediném malém areálu obehnaném zdí se tu mačkají velmi zachovalé ruiny katedrály, kostela a hradu, doplněné špičatou válcovou věží. To vše je obklopeno starým hřbitovem s nepřeberným množstvím keltských křížů a krásnými výhledy do okolní krajiny pastvin jižního Irska. To místo skutečně nemá chybu. Ideální je dorazit sem brzy ráno (tedy rozumějte tak v 9, což je brzy až až, dříve stejně neotvírají :). To je chvíle, než přijedou autobusy se zájezdy, kterým se tu jinak nevyhnete. Ještě lepší je dorazit, když je hezky a na zelenou trávu kolem ruin svítí sluníčko, ale to si v Irsku asi těžko zajistíte.

Opuštěný dům na ostrově Dursey - k historii Irska patří i období masové emigrace zdejších obyvatel do "nových světů", tedy především do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Dnes se dokonce uvádí, že po světě mimo území Irska žije více Irů než na ostrově samotném. Smutně proslulé je takto zejména období hladomoru těsně před polovinou 19.století, kdy prý ostrov opustilo na 1,5 milionu obyvatel(!). Na irském venkově tak stále nalézáme zbytky obydlí těch, kteří kdysi odešli hledat lepší život jinam.  Tady na ostrově Dursey se žilo v několika vesnicích ještě v 50. letech 20. století. Dnes tu na posledních roztroušených farmách přebývají snad dvě nebo tři rodiny. Většina někdejších místních obyvatel však neodešla za oceán, ale na pevninu do měst, za prací. I to lze ale považovat za moderní druh emigrace. A opuštěné domky zůstávají v obou případech stejné. A na útesech nad mořem působí zříceniny trochu smutně, ale docela romanticky.

Zbytky kamenné zídky na Dursey Head - Ostrov Dursey je asi "nejjihozápadnějším" místem Irska a sám o sobě je dosti odlehlým a poměrně pustým místem. Jeho špička - Dursey Head - je pochopitelně ještě o poznání odlehlejší a směle bych to místo označil jako "konec světa". Tenhle kus země, co vybíhá vstříc Atlantiku bičován prudkým větrem a neustálým vlnobitím, je od zbytku ostrova oddělen zvláštní, jakoby magickou zídkou-nezídkou. Z trávy a mechu zde trčí řada různě sklopených plochých kamenů, které snadno překročíte. Jenže přitom dobře cítíte, že toto je hranice. Malý ostrůvek je asi 8 km dlouhý, abyste se na něj dostali, musíte nejen dojet až na konec dlouhého poloostrova Beara, ale pochopitelně ještě dál, přes úzký průliv, který odděluje Dursey Island od pevniny. A právě cesta přes ten průliv je absolutně unikátní - funguje tu totiž lanovka. Ano, lanovka. A to dokonce jediná lanovka v Irsku. Byla postavena někdy v 60. letech 20. století a její dřevěná kabinka se přes 200m široký průliv pomalinku sune právě 1/4 hodiny. Trošku to skřípe, přiměřeně houpe a výhled z malého okénka na moře pod vámi není špatný :) A pěší výlet přes celý ostrov až na špičku Dursey Head také rozhodně doporučuji. Nechte se překvapit tím, co na konci je!

Rudé fuchsie - Divoce rostoucí dekorace irské krajiny. Elegantněji kvetoucí keř si lze stěží představit. Po světě jsou tisíce pěstitelů, kteří tuto rostlinu všemožně kultivují v květináčích, ale ta největší krása čeká na poutníky kráčející Irskem: to když na červených sukýnkách těchto droboučkých baletek osychají kapky deště a ve větru pohupují svými štíhlými nožkami na pozadí temného ševelení zelených listů svého domova.  Leckomu již ten název podezřele voní dálkami. Ano, ačkoliv dnes roste divoce snad po celém ostrově Irska (i jinde po Evropě) a snad všem se líbí, tato rostlina tu vůbec není domovem. Byla do Irska zavlečena až z Jižní Ameriky, z Chile. Irští farmáři ji s oblibou sázeli do svých živých plotů, protože rychle roste a možná i proto, že je celé léto obdařena bohatým květem. Zase jeden vetřelec :)

V národním parku Killarney - krajina kolem jezer jihozápadně od města Killarney lákala návštěvníky již od počátků toho, čemu dnes říkáme turistika. Dokonce i samotné město Killarney vzniklo v polovině 18. století právě jen jako turistická základna. Několik jezer na úpatí hor Macgillycuddy´s Reeks je tu obklopeno vzácnými zbytky původního převážně dubového lesa a nabízí moc příjemné procházky. Jak známo, Irsko jinak není zemí oplývající hlubokými lesy. Přesněji řečeno, les tu s výjimkou několika malých oblastí už nikde nenajdete. Ale v NP Killarney ano a je to les velice pěkný, bujný a hodně zelený, uvnitř prakticky kompletně potažený zeleným mechem. Jenže je tu řádně vlhko a ve vzduchu spousta komárů a jiného obtížného hmyzu. Přijedete-li ovšem v červnu, pohled na rododendronové houštiny v plném květu všechny nepříjemnosti překoná.

Osada na poloostrově Dingle - Západní konec poloostrova Dingle je prokazatelně oblíbeným místem k životu již od pradávna. Svahy hor jsou tu doslova posety zbytky kamenných obydlí, pevností i dalšími památkami na bohatou keltskou minulost. Keltové tu zanechali zajímavé kamenné kříže i dávné kostelíky. Přímo na vysokých útesech nad zpěněným mořem se tu choulí několik domků. Celé jihozápadní pobřeží Irska je rozerváno na řadu členitých poloostrovů a Dingle je jedním z nich. Možná proto, že mám rád kamenné zříceniny a mám také rád divoké mořské útesy. A na pobřeží Dinglu se oboje snoubí do jedinečné harmonie. Tady na konci Dinglu jsou útesy členitější, zajímavější a ještě je z nich báječný výhled na mys Slea Head a na přilehlé ostrovy Blasket.

Cliffs of Moher - Beze sporu zlatý hřeb většiny cest do Irska. Na několika kilometrech západního pobřeží tu spadají do Atlantského oceánu prakticky kolmo dolů strmé, až 200m vysoké skály. Procházka podél hrany útesů stojí za to! Moherské útesy mohou být tím pověstným zlatým hřebem doopravdy, pokud máte štěstí na počasí. Slunce zapadající do Atlantiku barví útesy pohádkově do zlatova a pohled na ně je věru monumentální. A ty fotky, co tu pořídíte! Jenže, jak už jsem tu zmínil, počasí neporučíme. Potkal jsem za pár dní na cestách paní, která prý byla na Cliffs of Moher už třikrát, ale vždy viděla akorát kousek té skály, na které stála. Vše ostatní halila hustá mlha. A mimochodem, nemusí všechno pěkné skončit západem slunce. V nedaleké vesnici Doolin je několik skvělých hospod, kde se snad večer co večer na živo hraje a zpívá irská lidová hudba! A nesporná výhoda tohoto bodu programu je, jak ostatně praví známe irské rčení, že "v hospodě nikdy neprší" :)

Svatý Patrik (387–465) - Patrika jako šestnáctiletého otroka přivezli do Irska piráti, kteří se ho zmocnili v jedné z římských osad. Patrikovi se podařilo uprchnout a po studiích v Galii se vrátil roku 432 jako misionář. Řekl, že se mu ve snu zjevily irské děti a prosily, aby se vrátil. V této době žily v Irsku roztroušené skupinky křesťanů, ale když Patrik v roce 465 zemřel, v podstatě byl na křesťanství obrácen celý ostrov. Patrik byl rozený diplomat a podařilo se mu obrátit na křesťanství téměř celý ostrov tak mírumilovně, že se nedochoval záznam ani o jediném mučedníkovi.

Příběhy o jeho životě začaly vznikat až po jeho smrti. Mnohé z nich jsou nepochybně smyšlené. Pro ilustraci uveďme příběh o tom, jak se Patrik pokusil obrátit na víru munsterského krále. Podle legendy se světec natolik rozohnil, že zarazil do země svou berlu a probodl králi nohu v nártu. Král považoval tento čin za součást křestního obřadu a tolik na něho zapůsobil, že novou víru přijal velmi ochotně. Avšak v irském lidovém vyprávění nepůsobí Patrik takto idilicky. Proklíná své odpůrce a uchyluje se ke kouzlům. Patrně ani jeden z uvedených příkladů není příliš pravdivý, ale svědčí o představivosti místního obyvatelstva.

Jak již bylo řečeno, Patrik byl rozený vyjednavač, ale nutno podotknout, že byl i velmi vynalézavý a dovedl mistrně zařadit staré zvyklosti místního obyvatelstva do nové víry. Dokládá to pověst při níž Patrik při svém putování Irskem dorazil k posvátné hoře Croagh v hrabství Mayo, kam dodnes putují věřící, aby se zúčastnili mše a učinili pokání. Za Patrikových dob sem lidé putovali uctít boha Croma Cruacha (Croma z hory). Patrik vyšel na horu, čtyřicet dní se tu dle pověsti postil a bojoval s démony, pak sestoupil dolu a oznámil lidem, že mohou pokračovat v poutích, aby zde uctili křesťanského boha. Dodnes se tak posední neděli v červenci říká Domnach Chrom Dubh (Neděle Černého Croma).

Patrik byl bystrý, měl smysl pro humor a je jednou z mála náboženských postav uznávaných katolíky i protestanty. Svátek sv. Patrika se stal nejoblíbenějším svátkem Irů, kteří si tak připomínají nejvýznamnějšího ze svých patronů. Slaví se 17. března.

Žádné komentáře